Jak se k pohůnkovi přijde
Když jsem jako malá za taťkou přišla s tím, že s ním budu chodit ke včelám, odvětil mi: „A co tam jako budeš dělat?!?“ Nedala jsem se a chodila. První rok jsem podávala věci z auta, sbírala věci upadnuté, koukala taťkovi pod ruce a poslouchala. Druhý rok jsem dokonce mohla ovládat tzv. kuřák, či otvírat a zavírat úly. Brzy se k nám do týmu přidal i bratr a tak jsme koukali, poslouchali a podávali oba. Za čas nám taťka začal říkat pohůnci (Pohůnek se dříve říkalo mladšímu čeledínovi, v dnešním významu by byl něco jako přisluhovač). O pár let později si z nás taťka snad již plnohodnotné včelaře vychoval, i když nám pořád rád kouká pod ruce a napovídá. Oslovení pohůnek se u nás stalo běžným výrazem pro člověka, který je určen k posluhování včelaři. Ještě dnes se nám občas stane, že si vzájemně vypomáháme a to se pak sejdeme tři včelaři a určujeme, kdo bude pohůnek. Když jsou těžké nástavky vyhraje to většinou bratr, odnáší plné nástavky, přináší souše, podává košťátka, přikládá do kuřáku přesně tak, aby se včelař mohl věnovat jenom včelám, nezdržoval se a nemusel nikam popocházet. Nutno říct, že je to činnost velmi oblíbená a každý chce dělat pohůnka. 🙂 Dodnes si s bratrem říkáme, jak dobře si to taťka uměl zařídil a pro své pohodlí si vymyslel právě takovou náplň práce. I já s bratrem jsme si již pořídili každý svého pohůnka, raději jim tak moc často neříkáme, ale svou funkci dotyční plní a bez nich to prostě není taková zábava. A zdá se, že nám snad roste i nová generace pohůnků.
